Jak se zakládala inženýrská komora v 90. letech? Jaké jsou hlavní principy, na kterých stojí? A jak se dívá na havárie, jako byla hala v České Třebové? Na to a spoustu dalšího jsem se ptal zakladatele a prvního předsedy ČKAIT pana Václava Macha, který má na autorizačním razítku číslo 0000001.

Jeho obory autorizace jsou mosty, statika a geotechnika, a tak jsme se kromě historie dostali i k aktuálním tématům, jako je třeba pád haly v České Třebové nebo lávky v Troji.

Než založil Komoru, pracoval ve Vojenském projektovém ústavu (VPÚ). Navrhoval například mosty na dálnici D1, podchody na Můstku nebo stanici metra Dejvická. Je držitel několika patentů. Od 60. let pracoval nejprve na sálových počítačích a později i na jednom z prvních stolních počítačů Hewlett Packard, který je teď v technickém muzeu.

Václav Mach, zakladatel a první předseda ČKAIT

Pane Machu, začněme úplnou historií. Co komoře předcházelo?

Komora tady byla už za Rakouska-Uherska a první republiky. Postavená byla ale trochu jinak než teď. Sdružovala lidi, kterým stát dával oprávnění k nějaké činnosti.

Když to trochu zjednoduším, tak každý sám mohl tenkrát vyrábět třeba auta, a proto tito lidé museli mít od státu papír, že nejsou nebezpeční společnosti. V komoře byli strojaři, stavaři, vodaři, architekti, tedy lidé, co provozují sólové činnosti. Fungovala až do roku 1951 a pak byla zakázaná.

Co tedy ta komora dělala?

Zabývala se vzděláváním a dohledem nad kvalitou práce. Existoval vnitřní stavovský soud, a když někoho před něj předvolali, tak se ten člověk tetelil, protože to znamenalo ostudu. Stejně to bylo v celém Rakousko-Uhersku, byl to celý systém.

Například okresní inženýr navrhoval všechny inženýrské stavby v okrese a také dohlížel nad jejich výstavbou.

Takovýmto lidem dával stát oprávnění. Podobně na tom byli stavitelé, ti museli splnit stavitelské zkoušky, které trvaly týden. Týden stavitel pracoval a pak práci obhajoval.

Zkoušky a oprávnění tedy nedělala komora, ale stát.

Jak to bylo po zrušení komory?

Projektování bylo vázané na velké firmy, protože je svým způsobem nebezpečné. Proto byly v každém oboru gestorské firmy. My jako VPÚ jsme byli gestorská firma pro ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra. Řada věcí se tenkrát kontrolovala. Michal Trnka je špičkový ocelář, ocelovou konstrukci vyprojektoval a poslal do VPÚ a my jsme k tomu dali stanovisko.

V šedesátém šestém, nebo šedesátém sedmém roce vznikl Český svaz stavebních inženýrů, který fungoval zhruba 10 let, než byl zakázaný.

A jak to bylo po revoluci?

Bylo jasné, že v roce 1990 se všechno rozpadne, každý chtěl být samostatný, a tak jsme se dívali, jaké organizace fungují v zahraničí. Obnovil se svaz inženýrů, a my si říkali, že bychom měli obnovit i komoru. Architekti byli čilejší a začali připravovat zákon o architektuře, který směřoval k tomu, že u všech návrhů bude vždycky architekt a pak teprve inženýři. Tak jsme si řekli: “To ani náhodou” a vyprovokovalo nás to k daleko intenzivnější činnosti.

Architekti mají jednu obrovskou výhodu. Oni se mezi sebou šíleně žerou, to je pravda. Ale když o něco jde, tak drží za jeden provaz a mají jeden názor.

Takže to bylo obnovení starého a to, že nechtěli inženýři zůstat za architekty pozadu?

Ano. Navíc se zároveň vyvíjely dva směry, jedna skupina chtěla oprášit původní komoru, kde by byly všechny obory (oprávnění by uděloval stát) a druhá skupina ji chtěla vázat jen na stavební zákon s pravomocí udělovat oprávnění.

Proč tedy existují dvě komory, jedna pro inženýry a jedna pro architekty?

U toho jednání jsem nebyl, ale myslím, že při tom rozhodujícím jednání, kde se to dalo ještě stáhnout do jedné komory, nebyl nikdo, kdo by to dokázal dost důrazně argumentovat.

To vše se týkalo autorizačního zákona?

První věc, kterou jsme navrhovali, bylo, že autorizace by měla dávat komora, tedy odborníci a ne stát, jako to bylo u prvorepublikové komory. A druhá, že stavařina je velmi obsáhlá, a tak vznikly obory autorizace. Tak formulovali text autorizačního zákona, ne právníci, ale inženýři.

Jak se tedy autorizovalo, když nikdo autorizovaný nebyl?

Vznikl výbor, do kterého ministr jmenoval 34 lidí. A o těch se řeklo, ti jsou autorizovaní. Pak jsme oslovovali další, vybírali jsme špičkové lidi z profese. Řada jich to odmítla, protože tomu jednak nevěřili a také bylo s komorou dost práce.

Proč to byla práce, být autorizovaný?

Nebyla žádná struktura, muselo se vše připravovat, projednávat a vytvořit tým zkušebních komisařů pro jednotlivé obory. Bylo to zhruba 200 osob.

A těm jste řekli: “Vy budete autorizovaní”?

Odborně jsme je nezkoušeli, protože to byly oborové špičky, ale udělali jsme povinné právní školení, kam museli dojít a dostali nalejvárnu. Také museli zaplatit komorový příspěvek, to bylo tenkrát 5000 korun.

Další členy už jste zkoušeli?

Když se třeba zkoušel brněnský děkan, tak jsme museli sestavit speciální komisi, protože brněnská komise byli všichni jeho zaměstnanci.

To už vznikla komora?

Na konci roku 1992 byl první sjezd, tam se zvolily orgány komory a od začátku roku 1993 se všechno rozběhlo. Byly i obavy, že nestihneme autorizovat všechny, kteří budou potřeba, a stavebnictví nebude moci fungovat.

Proč je dělení po krajích a ne po oborech?

Stavbu máte na jednom místě a potřebujete tam všechny obory, proto region. Já jsem proto nechtěl,  ani aby vznikly aktivy (pozn. pravidelná setkávání lidí z jednoho oboru v rámci komory), protože pak se to rozpadá. Profesní dělení ať dělají svazy a my s nimi budeme spolupracovat, to je v pořádku.

Stavba je vždycky celek. Nejhorší je, když je stavba složená z několika odborníků a domlouvají se jenom specialisté. Má tam být HIP (pozn. hlavní inženýr projektu), který to celé drží.

Spor byl také, jestli mají být v komoře průmyslováci. My je ve firmě měli i na dost vysokých postech. Teď je to degradované tím, že se říká, že všichni musí jít na vysokou. Tenkrát to bylo vzdělání, které do určité úrovně stačilo. V komoře tedy zůstali. Na rozdíl od třeba doktorů, kteří je tam nemají, a to je podle mě špatně.

Spor byl i o míru zkoušek. Někteří pedagogové říkali, proč přezkušujete naše absolventy?

My je nepřezkušujeme z toho, co bylo ve škole. Legislativa, to ano. Jinak je třeba zkoušet z toho, jak to, co se naučili, umí používat.

Dotčení byli občas i kantoři, já jsem říkal: “Odborný kantor na průmyslovce by kromě toho, že učí, měl mít kancelář a dostávat od obce v rozumných termínech a za rozumné peníze zakázky, na kterých by dělal on, i ty děti.” Kantoři říkali: “Myslíte, že ho učení neuživí?” Já na to: “Tady nejde o uživení, ale aby dělaly na konkrétních projektech. Navíc si budou učitele víc vážit, když uvidí, že na něčem konkrétním pracuje i on.”

Při vzniku komory se dala dohromady parta lidí, kteří táhli za jeden provaz, což si myslím bylo pro její vznik strašně důležité. Tenkrát jsme aktivně projektovali a měli jsme rozumný věk.

 Dokdy je ten rozumný věk?

Do pětašedesáti. Děkanem, šéfem ústavu, nebo aktivním ředitelem velké firmy můžete být do 65. Ne, že byste byl nepoužitelný, ale má tam být někdo mladší, kdo má mladší názory a jde dál.

Pořád je lepší, když ostatní říkají: “Ještě jsi tam mohl být,” než aby říkali, že už jsem tam dávno neměl být.

Jak jste se stal předsedou?

Prohrál jsem souboj o předsedu Českého svazu stavebních inženýrů (ČSSI) a šel dělat šéfa legislativní komise ČSSI. Tím jsem táhnul proces kolem vzniku Komory. Vytvořil se ustavující výbor Komory a ten mě zvolil předsedou výboru a shromáždění delegátů pak i předsedou Komory.

Já jsem měl velkou výhodu, že mě mnoho lidí znalo jako slušného člověka a setkávali jsme se i pracovně.

Co se vám, jako předsedovi, nepovedlo?

Nepovedlo se mi přesvědčit žádnou stavební fakultu, aby vznikla katedra stavebního práva. To považuji za stejně důležité jako když se vyvíjí beton, vyvíjí se ocel. Stavební právo by se mělo vyvíjet na stavárně a ne na právech.

A co považujete za největší úspěch? 

Za největší úspěch považuji, že se Komora chytla a je jako instituce brána a zakotvená ve stavebním právu.

Osobním úspěchem je třeba to, že jsem u lidí dobře zapsaný. Pro mě je také obrovský přínos je, že jsem se setkal s obrovským množstvím lidí, se kterými bych se jindy nesetkal. Bohužel občas to byli lidé, se kterými bych se nikdy nechtěl setkat.

S jakým cílem jste šel do funkce?

Já do toho šel, abych dotáhnul, co jsem rozběhl. Abych vytvořil Komoru. Pak vzniklo Informační centrum, Profesis, vzdělávání, vydavatelské dění nebo struktura kanceláří. Dále systémy zkoušení, kdo nám to bude zkoušet, a další.

Na jakých principech stojí Komora?

My bychom měli společnosti garantovat, že lidé, kteří mají autorizaci, jsou schopní svoji práci udělat dobře. A pokud něco v rámci svého oboru neumí, měli by být dost soudní, aby si pozvali někoho jiného. To se netýká jiného oboru, tam je to samozřejmé.

Když bych měl řešit statiku skla, tak si na to někoho pozvu, i když mám oprávnění statika. Protože žádný člověk neví ani v rámci svého oboru všechno.

Důležité je, aby se dodržovala a podporovala kvalita. Aby lidé nad sebou tušili určitý bič, ten je vždycky trošku nutný. Vezměte si třeba řidičák. Když jsem byl ve firmě, tak jsem měl každý rok povinné školení i s nějakým testem.

Na výkresech vždy bylo “kontroloval”, proč to tam teď není? Kontrola by měla být, to jsou základní úkoly komory.

Mělo by se tedy víc kontrolovat?

Měly by být standardní procesy, které jsou v zahraničí běžné, že na projektu musí být razítko supervizora.

Kdo by to tedy měl kontrolovat? Někdo z venčí?

Když si vezmete eurokód 1990 přílohu B, tak tam je napsáno, že u nejjednodušších staveb stačí vaše autokontrola. Pokud je druhý stupeň ohrožení, tak je to někdo z firmy a třetí stupeň někdo mimo firmu. To je statika a podobně by to mělo být třeba u požáru. Třeba hala v České Třebové by bez kontroly vůbec neměla být. A to jsou věci, které by měla Komora prosazovat.

Další povinností Komory je vzdělávání.

Teď se většina vzdělávání koncentruje v Praze, v rámci Komory sice projde vzděláním zhruba stejně lidí, ale z regionů se to přesouvá do Prahy

To je špatně.

Pomáhají webináře

Já si osobně myslím, že webináře nejsou záchrana, jsem toho názoru, že je lepší moci s přednášejícím komunikovat přímo. Na akcích v Praze mi vadí, že jsou pro pár lidí. Proč to dělá na tak malinkatém místě, když se v hotelech může zajistit místnost pro 150 nebo 250 lidí. (pozn. zasedací místnost na Komoře má kapacitu 70 míst).

Co podle vás dělá Komoru komorou?

Komora by měla permanentně sledovat dění v legislativě. Čili by měl někdo chodit do parlamentu, aby ho tam znali a měl šanci se něčeho domoci.

Komora by tam měla být vidět. To je věc, kterou považuji za nejdůležitější pro ochranu veřejného zájmu, což je za mě věc, která dělá Komoru komorou, jinak je to spolek. Takhle byla ustanovená a tak ji vnímám. Tím, že má váhu. Může dělat věci, které spolek nemůže, ale ta váha se musí udržovat.

Jak došlo k tomu, že má Komora vlastní objekty?

To je důležité. Jeden čas se objevovaly názory, že by členství v Komoře nemělo být povinné. Pak by přišla o hodně peněz. Takže se řešilo, že musíme sídlit, abychom byli nějak zajištěni. Proto jsme se rozhodli koupit objekty v Praze a v Brně.

Jak jste skloubil běžnou práci a Komoru?

Špatně, hodně věcí jsem musel opustit.

Ty odborné?

Nechal jsem si jen mostařinu a i tu jsem hodně zjednodušil.

Slýchám hlasy, že by lidé, kteří jsou aktivní ve funkcích v Komoře, měli být zároveň v praxi, aby nebyli odtrženi od reality, jde to skloubit?

Myslím, že to je otázka míry, co by všechno měli dělat. V představenstvu by to měli hlavně řídit a operativu jen v základním rozsahu. U členů představenstva je důležitý názor, i když konkrétní činnosti dělat nebudou.

Já jsem dělal výběr lidí do představenstva, říkal jsem tomu řízená demokracie. Volen byl jen ten počet lidí, který jsme navrhli. To by se teď asi vztekali. Vybrali jsme lidi, aby byli zastoupení, tak jak jsme potřebovali. Pak jsme vysvětlili proč a až do roku 2008 byli voleni tímto způsobem.

Takže se nevolilo?

V podstatě nevolilo. Když někdo nepracoval, tak jsme ho vyměnili. Asi 40 lidí jsme za to období vyměnili. Oblasti ne, tam si volili ty lidi sami. Volba bohužel není vždy přínosem. Já uznávám, že to není demokracie, je to direktivní. Protože pak vám tam zvolí někoho, kdo je prostě k ničemu. Oni vidí ty kandidáty jen na valné hromadě, tak jak je vyberou? Vše bylo dopředu projednané i s oblastmi. Když neměla oblast zastoupení, tak byl na představenstvech jiný zástupce oblasti, který vedl některý centrální orgán. Mohl tam vystupovat, i když nemohl hlasovat, ale oblast byla informovaná.

Jak jste dokázal obsáhnout všechny obory? Protože předseda by přehled mít měl.

Nikdo nemůže obsáhnout všechno. Měl jsem obrovskou výhodu. V praxi ze školy, ve Vojenském projektovém ústavu jsem dělal mnoho různých věcí. A navíc i HIPa velkých staveb.

Museli jste Komoru před něčím bránit?

Ano, museli. Největší problém bylo vedení ODS, protože ti měli názor, že vytvoří jednu komoru, která bude zahrnovat všechny dohromady – nás, doktory, právníky a další. Takže jsme se museli domluvit s ostatními komorami na společném postupu. Třeba v Norsku takováto organizace zanikla, protože přehnala vystupování a zrušili ji.

Zapojujete se ještě v Komoře?

Ovlivnil jsem vznik technické komise, jsem ještě v aktivu statiky a geotechniky, snažím se připomínkovat. Dělám něco kolem BIMu, i když si myslím, že BIM je pro projektanty k ničemu, ale vazba BIM dodavatel, nebo BIM uživatel je velice podstatná složka. A pak strategický plán.

Komora je vaše dítě…

Je to dítě celé řady lidí, kteří měli podobný názor a chtěli pro stavařskou profesi něco udělat.

Jak se díváte na Trojskou lávku a další havárie poslední doby?

Je třeba sledovat, zda jde o systémovou vadu, nebo chybu osoby. A říci, co byl důvod. Protože odsoudit projektanta u lávky po 35 letech je naprosto absurdní.

Za mě je systémově chyba, že se nedodržují zákony. Musí tam být dozor. Třeba v České Třebové nebyl autorizovaný stavbyvedoucí. Jak to, že se nedělala změna stavby před dokončením, když se tam dal jiný vazník? Kdyby se dodržovaly předpisy a stavební zákon, tak k havárii nemohlo dojít.

Druhá systémová vada je, že o tom rozhodují státní zástupci a ne soudce. Státní zástupce rozhodne, koho obviní. U Trojské lávky obvinil dva lidi. Ale neobviní nikoho z těch ostatních, kdo dělali diagnostiky a opravy. Komora by se měla podívat, do jaké míry je to chyba systémová a co udělat, aby se neopakovala.

Co se dá dělat se systémovou chybou?

Upozornit na ni. A buď upravit předpis, nebo trvat na tom, aby se dodržoval. Například u České Třebové jsme se dozvěděli, že se máme obrátit na státního zástupce, to normální člověk neví. Kdybychom se na něj včas obrátili, nejspíš by tam naše připomínky zapracoval, protože on to bere tak, že má jednoho jasného viníka a víc ho nezajímá.

Je to jedna z věcí, kterými by se měla Komora zabývat, protože patří ke kontrole kvality a ochraně společnosti.

Otázka na závěr, jak vidíte komoru za 10 let?

Ve vedení budou lidé ve věku 50-65 let, významné osoby v rámci profese. Lidé, které mají váhu ve společnosti a komoru dělají jako koníček, určují směr a rozhodují o zásadních věcech. Operativu by měl zajišťovat především aparát.

Komora by měla dělat tři hlavní věci: ochranu veřejného zájmu, vzdělávání a ochranu autorizovaných osob.

Děkuji za rozhovor,

Martin Perlík

Webinář: Nebojte se rekonstrukce domu

čtvrtek 21.1.2021 od 17:30 – Mám dům zrekonstruovat nebo raději zbourat? Co když bude rekonstrukce příliš drahá? Nebudu žít na staveništi dalších deset let? A co na to stavební úřad?

Podrobnosti o webináři